S Bohem buď! Duši zklamala jsi věrnou – Odpouštím ti zradu černou. Zrušila jsi snů mých nebe –
Ach, a přece žehnám tebe! Bolu jsi se smála mému – Bůh to odpusť srdci tvému! Víc nebudeš se mi smáti,
Nechci žal ti déle lkáti. Srdce! ráj jsi chtělo míti – Zde na zemi nemůž’ býti. Pomni jen!
Když jsem ještě žil v mém ráji, Znal jsem místa v sadě, v háji, Stinné loubí, tiché křoví, Kde jsi šeptavými slovy
Hvězdám lásku přisahala. Děvo, hvězdičkám jsi lkala – Jim chci hořký žal svůj lkáti, Ony budou ještě znáti
Slova krásná zrady tvoje; Jim ponesu vzdechy svoje. Děvo má! Ach, ty jsi mi všecko dala,
Všecko ale zase vzala! Od tě jsem měl lásky nebe – Teď i bol chci vzít od tebe. Ať i zašly blaha světy,
Ať mi zvadly všecky květy: Něco přec mi láska nechá, A to má být moje těcha – Krásné věnce z mého máje,
Připomínky na mé ráje. Často mi, Jak v ohlase staré zpěvy, Jako měst ztopených zjevy,
Vstanou v duši tito dnové – Čárné minulosti snové. Ah, a, děvo, takto sníti, Toť jest víc než pouze žíti!
Vždyť jsem dal za toto zdání Blaha ples a radování, A za krůpěj slasti – moře Hrozného mně dáno hoře.
Cookies on Poetry Cove