NA * * *.

Já to viděl, že to nejsou Lilje, co ti květe v tváři, Ani nebe, co ti z očí modře, láskotajně září.

A přec, nebe! – vždyť jsem viděl, Z blankytu jak těchto očí Hříchem zpitý hled, co anděl S nebe spadlý, často skočí;

Vyskočí a hned se skrývá Tiše ve vestálském šláří, Aneb rozplyne se plaše V růžích studu v květné tváři.

V chrám když vejdeš a tě vítá Zbožnost v šeru, v tichu svatém, Tu jí hrdě za odpověd Zašustíš hedvábným šatem.

A když s chóru tóny hřmějí, Pléší, nad hříšníky pláčí: Marné, světské myšlénky tvé Jako bachantky tu skáčí.

A když pobožnosti anděl Tichý ve tvou tvář si lehne: Hned z ní zas, jak zmije z liljí, Hříchu spícího duch šlehne.

Když tě mají obletovat Holoubci modliteb věrných: Vylétají ze tvé knížky Havrani jen písmen černých.

Jdi, ty ženo bachantická, Zpitá v bujném hříchu víně, Jdi a zapomeň, žes dlela V myrtovém mé duše stíně.

Bezpasá, jak Kleopatra, Vrhlas perlu v pěnnou číši! Ta za království tvá není, Ta tvou stojí nebes říši.

Když se dítě modlit slyšíš: „Andílkové, strážci moji!“ Neptá se tě něco tajně: „Kde jsou andělové tvoji?“

A když vidíš holubinky, An si v listí hrají: zdali Se ti nezdá, že to ty jsou, Jenž v tvé duši jednou hrály?

Růží keř je duše tvoje, Na němž purpur lásky plane; Jiní růží natrhají, Tobě trní pozůstane.

Ty jsi žena marnotratná, Jako královna tu vcházíš; Ňáder perly, lásky zlato Otrokům svým štědře házíš.

Zchudneš ale – k otroku pak, Jenž tvé zlato nyní béře, Přijdeš žebrat; on však zavře Před tebou svých ňáder dvéře.