Na posteli leží umíraje. „Podejte mi ten můj prapor starý! Jeť mi přec, když nad hlavou mi vlaje, Jak bych slyšel orlů šumot jarý.
A ten meč můj dobrý – rezem žraný! Tisíc životů jsem v ňádrách cítil, Když jak smrti anděl rozsápaný, Jím co bleskem mužů hvozd jsem mýtil.
Přílbu na leb můj mi vsaďte šedý, Štít mi dejte jako reku k boji; Se smrtí se potkám naposledy – Rek jsem, protož chci to v celé zbroji.
Žeť jsem nemohl, co ženich opojený, Vzteklým jejím políbením zmříti! Volím aspoň hrdě ozbrojený K poslednímu zápasu s ní jíti.
Až pak umru, vezte mě k té hoře, Kdežto svata Václava spí muži; Až rek boží osedlá si oře, Přijede k nim plné ve oruži.
Tam mě zakopejte, tam chci spáti, Neb můj den byl mozolný a parný, Věž a boj – a přec se mi chce zdáti, Že je ztracen, že byl vešken marný.
Ach, když já své nesl palné rány, Byla tma a světa seraf jasný Nebyl ještě vyšel z jitra brány; Umírám – a teď se začne život krásný!“
Klesne nazpět – v koutě smrt již sedí, Vyzáblá a vymořená žena, Ne ta, jenžto z tisíc mečů hledí, Tisícerým žitím opojena.
Tať je panna, krásná, hrdá, divá. Vlasy vlají, pnou se ňádra dmoucí, A když kráčí mladých srdcí chtivá, Rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí.
Žena tasí nůž – a z koutu vstane, K posteli se polehounku šoupá, On sní: „V hrobě ležím, východ plane A ten seraf výš a výše stoupá.
Posle boží, štít a meč tvůj blýští, Bílá říza s oudů mocných vane, Z očí jasné z mrtvých vstání prýští, Vínek, blesky prše, s skrání plane.
Mocným mečem o štít zvučný tluče, Zahřmí, jak když na vzkříšení zvoní; Prasknou hroby – svatý Václav ruče Jede v zbroji bílé na komoni.
Z mrtvých vstání! – Hučí řeky, bory, Prapor hrá, hřmí branné písně zvuky, Hromem otevře se brána hory, Z ní se řítí bouřkou boží pluky.
Přes můj tichý, tmavý hrob, slyš! táhnou – I já mám zde štít a meč svůj starý I mé oudy v boje boží prahnou – Praskni, hrobe! – i já jsem rek jarý!“
Vyskočí a zase nazpět padne! Ne ta žena, ale anděl Páně Přijde, políbí jej v čelo chladné, Palmou kryje ňádra mu a skráně.
Cookies on Poetry Cove