Když jsem já co outlé děcko plakával,
Tu mi máti milá zazpívala
A srdéčka mého něžný žal
Ve spánek libounký vkolébala.
Kdo, má ňadra! zkrotí teď váš boj?
Kdo to divé rozbouřené moře,
Kdo utiší srdce nepokoj?
Kdo ukojí teď mé duše hoře? –
Srdce mé! již o kolébce vím;
Netřes se – v té tiše budeš spáti:
Krutších muk, než máš, se nebojím –
Nač se tedy smrti, hrobu báti?