Pne se duha na blankytu svatém, jako brána vítězná; z ní stoupí tichý posel boží – seraf jasný; kadeře se lesknou slunním zlatem,
tisícerou hvězdou hlava září, věčná zoře plamenná mu v tváři, jeho oudy mohutné a krásné, skví se, koupané co v růžné rose,
s plecí jeho řasou roucho vane ze lilijí světla jasně tkané. Nad proudem se vznáší seraf tento, jenž se valí obrovskými takty
z temné brány, jako katarakty, duhou září, hřmí, demanty se skví, letem bouře unáší své tvary, stín a světlo, jasný znik a zmary.
Z nadšenosti tvořivého plesu slovo vtělené se věčně proudí jako lesklé pluky v tuhém šiku na svítavých vlnkách okamžiků.
V tyto proudy seraf perlu hodil, při tom šepce tiché požehnání – a nám mroucí rok svou hlavu sklání, do propasti bezdné věčně klesá.
ČIověče, v tu velkou, vážnou dobu přistup k tomu obrovskému hrobu; pomni, že zde vlastní rakev vidíš, a vlož ruku na své srdce marné,
polekané, promluv pak sám k sobě vážné slovo při tom velkém hrobě. Bleskem tká čas věčné roucho boží, a když letí člunek jeho žhavý,
zkrvácí on mnohý život hravý: protož obrň svoje ňádra měkká, a když světla v sobě cítíš símě, povznes hrdě zmužile své týmě;
i tys nití v tomto rouchu božím, i tys vlnou v ohromném tom proudu: duše tvá v té věčné duze svítí: protož buď v tom rouchu světlou nití.
Cookies on Poetry Cove