3.

Pole, luka šedá jsou a holá, Větrem vane sucha listí svist; Rok posílá umrlčí svůj list, Jeseň k umírání již jej volá.

Ještě jednou velké slaví hody, Sezve létavců svých zpěvné rody; Rozkvést, zplanout, zmladnouti chce zase V posledním svém umrlčím již čase;

Oheň svůj, svou sílu, drahou krev Vlévá v purpurové dary rév; – Zelený pak svatební šat svléká, Šperk svůj pestrý v matky lůno skládá,

Žlutý smrti rubáš poobléká, A jen na pohřební věnec střádá, Jenž mu zkvete z růží, jesenek.*) Ticho sabatu se rozložilo,

Ticho jesenního večera. Slunce ku horám se uchýlilo, A lesk jeho doubím se dera Listím suchým purpurově sršel

A co tiché požehnání pršel; Byl to právě čas jen k umírání, A to místo právě také k tomu: Mroucí jeseň a červánků plání,

Baldachin těch stinných lesních stromů, Ticho kol co zbožné rozjímání, Naproti ta skála politá Růžným večerem, v ní vyrytá

Krista na kříži ukrutná muka. O tu skálu opřen v mechu sedět, Mroucím okem do červánků hledět, V nichž se země koupá ještě jednou;

Všecky otevříti duše zdroje, Ještě svolat celé žití svoje, Jeho tvary, touhy, sny a slasti, Snahy, rány, hořké utrpení,

A pak, an ty pomalounku blednou, Zapadají v jemném odeznění, Veznít, vemřít, vežít v tam ty vlasti! Na ulomku skály poutník sedí,

Skála, poutník – oba stejně šedí. On též do červánků tiše zírá, Žízní po tom, a přec neumírá; Bolů všech a muk otvírá zdroje,

Svolá celé trapné žití svoje, Pout svou mučednickou, a ty zjevy, Které před jeho kdys stály okem, Ty teď táhly duchotichým krokem

Po houpavém mostě upomínky. – Vidí nésti Boží smlouvy truhlu, Lidi prchat do všech světa uhlů; Říši jasnou, bujnou, hravou,

Zevsa, Afroditu sladkosmavou; Vidí město vlkem vykojené, Ocelové v rum a popel klesat, Kříž se vznášet, děti, panny bílé

V liliových věncích, muže v síle Bohu v ohni zpívat, v mukách plesat, Vidí kráčet z brány časů šeré Ve velebném šiku tisíceré

Světodějstva ozářené pluky, Vedené kynutím Boží ruky. Králi v purpuru a silní muži V přílbách lesklých v tuhé ve oruži,

Reci v duchu, bojovníci slovem S knihou, s harfou, věnci v olivovém V čele jdou a národy své vedou, Ti se po nich hrnou mlhou šedou.

Roste šíř a šíře, výš a výše Tato velebná, posvátná říše, Z chtíčů, z duší, z velkých srdcí tkaná, Dechem Božím tajně prochvívaná,

Dílo z Boží, dílo z lidské ruky, Z plesu, z krve, z radosti a muky. – Vidí tvar, však nerozumí duchu, Jenžto tvoří v tomto věčném ruchu;

Přec však mír jakýsi kolem vane. Zavře duše brány zotvírané, Hledí v červánky a slouchá tiše, Jak bor vzdychá, jak to doubí šumí;

Ale tomu hlasu nerozumí, Neb děl věčných svatotajné runy*) Jsou mu písmo ze zavřené říše, Pro dech ducha nemá v ňadrách struny,

Přec však tajnou blízkost Páně tuší, Je mu divno v zatvrzelé duši, Jak by měl zas jednou sabat světit, Domů jít, ach! domů, a se zdětit. –

An tu jeho duše zadumaná Ve hlubinách myšlénkových dlela: Na své divé jízdě morní panna Kolem něho neviděna jela,

Neboť s jezdcem zděšeného koně Kryla v strašidelné ve zácloně. Zastaví se, bílý závoj sejme – A tu stojí, v hrůzné stojí kráse.

Věnec hoří, jasné jiskry prší, Z oka černa rudý oheň srší, Tvář je mramor, bílé roucho splývá S oudů mocných v tisíceré řáse,

V ruce krvavý šat pozachvívá; Druha jezdce drží v objetí. O té strašné s ním se stalé změny! Jak byl síla, bujnost, krása, květ,

Je teď obraz smrti bídný, zmdlený: Tváře zbledly, zesinavěl ret, Oči zhasly, zvadnul pružný sval, A to tělo věčna žití chtivé

Bylo nyní umírání živé. Žena jezdce na mech měký pouští, K nohoum Ahasvera umdlen klesá, Ona jede dále ve tmu lesa –

Zaniká již v černé boru houšti. Oba proti sobě mlčky sedí, V umořené tváře sobě hledí: Ti dva muži z míru stánků hnaní,

V kletbu bludů závrativých daní, Duše na protivách člověčenstva Ve tmách, v pustách věčných kráčející, An jsou vymknuly se z kolejí

Naznačených Bohem veškerenstva; Hrdě bloudíc na propastných drahách Odervanci v hříšných klamných snahách Přemoženi teď se oba vracejí.

Jinoch ozářený u nich stojí – Rdí se tváře jeho růžnou zoří, Jako blankyt nebes, oko svítí, Na čele mu jasná hvězda hoří,

Kučer zlatý sterou vlnou pluje, Roucho bílé, tkané z jasu nití, Tajným dechem prováté, se duje, S údů jako proudy světla plyne.

V ruce drží palmy ratolest; Nad nima ji tiše vznesa kyne, Jeho rtové jedno slovo řekli, Ahasver a jezdec zbožně klekli,

Padnou v náruč si a – umírají. Jinoch zmizel, a zem pro své syny Hrob otvírá – sesuje se skála. Nad nima teď vzejde život jiný;

A kde stará znamení dřív stála, Nová vyšší nad jich hrobem plála.