Bledý z města jde a šepce:
„Nechci zvony, nechci trouby;
Jako přírody syn věrný
Umříti chci v tmavém doubí.“
Neb již cítí, že mu v ňadrech
Labuť mřivou píseň pěje,
Že již ňader vřelý purpur
V tichý červánek se leje.
Jeho srdce – jelen hrdý,
Světem štvaný, světem hnaný,
Mdle s svou ranou v houšti spěchá,
Na smrt jeť již odhodlaný.
„Pod dub lehnu, na němžto se
Bude hrdý orel houpat,
Čekající na mou duši,
By s ní hned moh’ k nebi stoupat.
V staré poustevnické kapli
Duchové modliteb spějí;
Ti procitnou, ti se za mne
Otčenášek pomodlejí.
Zvědavě tu přijde srnka
V mroucí oko se mi dívat,
Slavík pak mi v tmavém křoví
Bude umíráčkem zpívat.
Na jelenu větronohém
Jede bělorouchá Víla,
A Rusalky místo svící
Nesou liliátka bílá.
Kol mé hlavy budou tyto
Jako dědicové stát,
A ten motýl, na ni sedna,
Zlatý pel mých snů z ní ssát.
Křovinami však se dere
Večer tichým, růžným pláním,
Ten mi zhaslé oči zavře
Purpurovým celováním.“