Znáte žebračku, tu starou,
Na stupních co chrámu sedí?
Bídná žena! lační vlci
Oči její z doupat hledí.
Na vyzáblé její tváře,
Jako na pergamen žlutý,
Písmo vrásek hadovité
Psaly bída a hlad krutý.
Nesedí již, nezlobí již
Žebrotou ty děvy sladké,
A ty děvy růžolícé,
A ty pány, hochy hladké.
Již ji vezou v rakvi šedé
Bez všech okras, bez všech šperků;
Před vůz špatný zapřáhli jí
Jenom jednu starou herku.
A ty oči olověné
Byly fialy, a kůže
V tváři vráskovitá, žlutá
Květla jednou jako růže!
Tenkrát slavívali máje,
Cimbál cinkal, trouby zněly
A ty housle, jako vzteklé,
Divoce a sladce pěly.
Srdce květlo – fábor lítal.
Nožky jako srnky skáčí,
A kol záletníků hejno; –
Kde jsou ti? – a zdaž tu pláčí?
Pro tu nepláče snad žádný!
Na rakev jí křížek dali.
Vždyť jen Boha měla; zde však
Dán jí starý jen a malý!