Ona řekla:
„Já tě vyrvala z mé duše!“
Dobře! – odešel jsem tiše,
Jako král jde do vyhnanství;
Neb má vlast jest lásky říše.
Nocí bloudím.
Jí jsem to chtěl všecko říci;
Ona lásku naši znala,
Při přísaze žhavé, svaté
Její věčná světla plála.
Vyhnán hledat
V Sahaře jdu lidských ňader,
Oasy sad jak dlaň malý;
Tam chci mra svou hlavu složit,
V níž co uhlí lásky paly.
Král jsem byl, teď
Lásky Ahasver a žebrák!
S ramen noci plášť mi věje,
Měsíček mi pak své stříbro
Jak almužnu v duši leje.