Co les nám dává? Ovzduší nám čistí; žár, úpal množstvím jehličin a listí nám mění v chládek líbeznosti známé. Les vichrů divokost a sílu láme
a drží vláhu, živí zemská zřídla; – a zvěří dává přístřeší a sídla! V něm zajíček se míhá na útěku, v něm statný jelen stojí na průseku
a na hlavě svou korunu si nese, král mezi zvěří v široširém lese. Tam laňka zírá spanilým svým okem, tam mrštná veverka svým dlouhým skokem
se po haluzích zlehka přehoupává – A co les ptactvu, – ptactvo lesu dává? Ti malí umělci jak pěkně staví, jak hojně hubí hmyz a zpěvem baví!
Hned špačka hlásiť spravedlnosť velí: On k našim krajinám má popud vřelý. Když země ještě posněžena bývá, on již tu u nás s výše stromů zpívá,
svým drobným srdéčkem a věštným vzletem vstříc jásá Vesně vyzdobené květem. Už v nejrannější chvíli z šera hvozdů zní neunavný, silný hlahol drozdů
a zvuky jejich střídavého skladu lze poslouchati ještě po západu. I šedá naše pěnice tím časem se slyšeť dává zvonivým svým hlasem,
jak šipka lehko prokluzuje křovím, jsouc oblíbencem naším opravdovým. Tam červenka, náš pěvec celodenní, svůj jásot níží v něžné ševelení;
v tom zpěvu se cos toužebného tají, když v tichu jenom stromy šepotají. A s ptáky těmi sladké melodie kos, černý druh, svým žlutým zobcem lije.
Král pěvců, slavík hvizdem stříbrojasným pěť počíná a mohutnícím, hlasným svým tlukem večer, tichem nad potoky své mnohotvárné vyzpěvuje sloky
a končí náhle akkordem tak tklivým, jak by v něm vládnul lidským slovem živým. Náš střízlík hnědý, lesní skřítek čilý, má v houštích u vod útulek svůj milý,
tam proletuje zlehka trním, hložím, jsa z ptáčků nejdrobnějším tvorem Božím. I divná kukačka dlí v lesích stinných. Svým životem se lišíc od všech jiných
svá vejce do hnízd drobných pěvců klade. Hlas samčí znají velcí, malí všade, ač plachý pták se před očima kryje a samotářsky na vrcholích žije
těch stromů, které nad jiné jsou vyšší. Kdo z jara první zakukání slyší, hned hledí ruku na peníze vložiť, že budou se mu po celý rok množiť;
čas čítá děvče sobě do provdání a starší člověk léta do skonání. Zní gli-gli žluvy v lesích letní dobou, jež v oči bije žlutou svojí zdobou;
však nejzdobnějším u nás letním hostem jest mandelík; když mihne nad porostem, zrak zírá za ním, těší se a diví, že vidí v letu jasný klenot živý.
Kdo touží po lesích, ví, co v nich značí ten čilý, milý, drobný národ ptačí.
Cookies on Poetry Cove