Já dal své všecko do tvých bílých rukou,
a děl jsem k tobě: „Buďme spolu šťastni!“
Tys řekla: „„Navždy budu tvoje vlastní,
nechť srdce naše na vzájem si tlukou!““
A přece láska stala se mi mukou,
v níž smutně plynou dlouzí dnové strastní. –
Proč, jako děsný vítr nadpropastní,
mi duje žal v mou lýru sladkozvukou?
Proč zatoužilo srdce po porobě,
chtíc míti skutkem, co si v pomyšlení
jak zlatý zámek vykouzlilo sobě?
Ach! je ten život smutný, všední, nuzný!
Ba život ne – toť vlekoucí se mření –
Ó, kde můj sen, můj krásný, zlatý, luzný?!