Tys předplynula ve snách před mým okem,
a řekla ke mně: „Miluji tě znovu!“
Má mysl němá vrátila se k slovu,
a radosť ke mně přikvapila skokem.
A jest mi jako před pradávným rokem;
z tvých sladkých slůvek blaženým se zovu,
mám srdce tvoje ze zlatého kovu,
ty pomněnkou mi zkvítáš nad potokem.
Ó sne můj zlatý, hvězdo na rozcestí! –
Když naděje mi zarůstaly mechem,
a já byl sám – sám se srdcem a vzdechem,
tys přišla ke mně, milé moje štěstí,
tak spanilá, jak tehda, kdy jsem sníval,
a doufal, toužil, veršoval a zpíval.