Od Pekingu čtyři míle žasne při podivném díle na Lo-ku-ském mostě cizí hosť; čím se déle dívá,
zalíbení mívá, nemůže se vynadiviť dosť. Na zdi mostní na obojí, tu tam leží nebo stojí
vytesaných lvů a lvíčků dav. Celkem sto jich asi, ale po ty časy nikdo ještě neví, kolik hlav.
Počítali je již mnozí, ale kam ti přeubozí! Počítají po svůj celý věk; mnohý k vůli číslu
pozbyl zdravých smyslů – takový byl toho výsledek. Mně že se to nepodaří?! – dí hosť nový a čas maří,
napíná svůj ostrovtip a zrak. Aby dostál slovu, čítá dál a znovu, ale vede se mu také tak.
Zmařena je všechna píle, nedaří se při tom díle, součet pravý dosud není znám; menší a zas větší
nikdy nepřesvědčí; deset lvů je, kde byl jeden sám. Lvové jsou to, velikáni, pouště králové a páni –
rudý žár jim šlehá z očí, myslí se, že již již skočí – okolo nich jako živí rejdí lvíčci čtveračiví.
Kde jich divák nejmíň tuší, vykukují z hřívy, z uší, nejen to – i mezi drápy. Ať je čítá, ať se trápí,
kdo chce jejich počet znáti; může, jak chce, pozor dáti, pokaždé se přepočítá, směsice mu mozek splítá,
na konec pak toho všeho nový lev se stane z něho, tak že sám pak ještě brání důkladnému počítání.
Proto tedy radím prostě: Nechoď po Lo-ku-ském mostě! Nečítej lvů, neb v jich davu pomateš si hodnou hlavu.
Lidé, kterým rady není, za trest se tam ve lvy mění.
Cookies on Poetry Cove