Když šach Nadir, vládce perské říše,
vzplanul hněvem proti vezírovi,
povždy šlechetnému Hassanovi,
kázal jemu do vyhnanství jíti.
Rozváživ si potom příkrá slova,
i to, že mu léta věrně sloužil,
pravil k němu: „Vol si v říši mojí
místo, kde bys s příslušníky svými
klidně mohl tráviti dny svoje.“
Odvětil mu vezír skromnou řečí:
„Tolik přízně nežádám si, pane;
dej mně místo v poušti, jež bych mohl
vzdělávati k prospěchu tvé říše!“
Šach hned svolil. Ale došla zpráva,
v celé říši pustiny že není;
neb kde holé pastviny jen byly,
rostou klasy, rozvíjí se réva,
požehnané Hassanovo dílo.
Šach se zarděl, upřel na Hassana
pohled, za nějž již byl hoden trůnu,
padl vezírovi kolem krku,
zvolal: „Příteli můj, plný ctnosti,
překonán jsem od tvé šlechetnosti!“