Bezvětří a utišení v stinném lesním lůně. Sosna sosně vydychuje pryskyřičné vůně; po lesích se rozjásaly ptačí melodie, třepetavý motýl v květu mednou rosu pije,
na trávě a na bylinách, na stromech a křoví rozptyluje každá krůpěj lesk svůj démantový. – Poznenáhla ku vlídnému večeru se chýlí parný, dusný, hromobitný, pokojný den bílý.
Slunce vzňato rudým ohněm, větší nežli za dne za chvílenku zemi naší do náručí padne, spodním krajem – půlkou – celé v majestátě stkvělém. Souhra barev rozlévá se po západě celém.
Červánky se rozložily na pásma a pruhy, okraj země okrašlují závoje a stuhy světla, jehož sličná krása tak jest rozepjata, jakoby tam tekly proudy zářícího zlata.
Ač již rudý kotouč slunce na zemi se schoval, na Radhošťské kapli ještě křížek problyskoval; výškou jemu samotnému výhoda jest dána posledního lesku večer, prvního hned z rána.
Tichounký a teplý večer. Les i tráva voní na Pustevních, na zvoničce klekání tam zvoní, cinká zvonek stříbrozvuký na vidlici s výše, do široké, do daleké, tiché lesní říše –
Postojí a pomodlí se, kdo hlas jeho slyší, z blízka jasný, dál a dále temnější a tišší – – a kdy již jen jako dechem v dálce dokonává, občas ještě prudším vanem doslechnouť se dává.
Zlatý zvonku, jak jsi milý ve hlubinách lesa, umíš ty nám duši zemskou volať na nebesa!
Cookies on Poetry Cove