Dvě česká vojska proti sobě stojí
a čekají jen na velení k boji.
Dech svůj si vítr na praporcích zkouší. –
V tom kníže Václav vyjel na bělouši.
„Aj, kníže Radislave, slyš má slova:
Nač krví českou plýtvati zde znova?
Pojď v souboj se mnou!“ – Radislav již jede,
kůň černý pod ním divoce si vede.
Však co pán vidí, že hned kleká žasna?
Tvář Václavova je jak slunce jasna.
„Smír, milosť! – volá – Václave, můj kníže!“
A kníže Václav přistoupivší blíže
mu vlídně podal ruku smiřovací.
„Mír!“ – volá vojsko – ke krbům se vrací.