V tiché, teplé, letní noci
draly se mně do hlavy
na náměstí Staroměstském
bělohorské popravy.
Rozhodl se, zvolal vítěz
v opojivém záchvatu:
„Popraviště mezníkem buď,
odkud není návratu!
Strach a hrůza v každém těle
nech ať kosti roztřese,
kdykoli kat sťatou hlavu
s proudem krve povznese!“ –
Pouhý pohled srdce svíral
jako uhel do kleští.
Dáno heslo: „Pobrat statky!
Tím se národ odčeští!“
Kam se noha obrátila,
chodilo se přes hroby –
V ten čas píseň Kristovu
lidé budou pěti:
„Milujme se vespolek
jedné země děti!“