Na Radhošťském svahu nad Rožnovem,
v malé jizbě pod starým již krovem,
stojí v lese, všemu světu skrytá,
pasekářská chata z dřeva sbitá.
Rodina v ní žije dobrou shodou,
černým chlebem, křišťálovou vodou,
jejíž pramen nikdy nevysýchá! –
Rozkošná je dolinka ta tichá.
Jednou když jsme na Radhošti byli,
tam až ku zřídlu jsme zabloudili.
Hoch náš rukou nabíral již sobě.
„Uhřáti jste, uškodíte sobě!“ –
ozvala se ženská slova vlídná.
Synek ustal, pasekářku zhlídna.
Uznali jsme počkati čas krátký.
Hospodář nás vedl do zahrádky,
ukázal nám včeličky své milé,
pracovnice neúnavně čilé.
Žena zatím v domě nemeškala,
na stoleček bílý ubrus dala,
chléb i máslo s vonným medem k tomu,
vše, čím mohla zavděčiť se z domu;
s ochotou a upřímností ryzí
pohostila pěkně lidi cizí. –
Když jsme se jí odvděčiti chtěli,
dobrácká jsme slova uslyšeli:
„Požehnej Vám Pán Bůh, páni milí:
sami jsme se s Vámi potěšili,
k nám sem zřídka lidská noha zbloudí!“
Hle! tak horal jedná, smýšlí, soudí. –
Na odchodu od štědrého stolu
po kytičce nesli jsme si dolů;
myšlénkami jsouce připoutáni
ke Hluchaňům na rožnovské stráni.