Ve holírně básník seděl,
s namydlenou bradou na strop hleděl.
Holič břitvu na dlani už točí,
když tu David do komnaty vkročí,
jehož ústa nikdy nejsou líná.
Ihned pěvce o dluh upomíná.
Tento praví: „Milý pane!
po vůli hned Vám se stane,
jest-li počkať vlídnosť Vaše svolí,
pokavad mě holič neoholí.“
Žid tu spustí svoje motto:
„Ó, což o to, ó což o to!
Učiním já s radostí
vůli Vaší zadosti!“
Uslyšev to, básník rychle vstane
a dí k holičovi: „Slyšel jste to pane!“
Na ta slova umývadlo hledal
a už jaktěživ se holiť nedal.