Tmou do světla a světlem do tmy běžím,
list žlutý střídám s bílým květem svěžím,
a myslím na to, co nám z dějin vane,
čím člověk byl, a čím se ještě stane?
Proč první dítě prvním bylo vrahem?
Proč pachtíme se za domnělým blahem,
když od kolébky na řetězu bolův
smrť vleče nás až do hrobových dolův!
Tak snil jsem ve tmách, nudil se a trudil,
až duch můj jasem duhovým se zbudil,
a perutěmi letěl na Golgotu.
Zas věřím slze, krvavému potu,
a vzývám toho, který bleskem píše,
a lidstvo vede vzhůru – výš a výše.