Themistokles, vítěz nad Peršany, místo hodnosti se dočkal hany, ba on za své úsilí a strasti prohlášen byl přímo zrádcem vlasti.
Tomu, který zemi osvobodil, nedopřáno, aby po ní chodil, prchat musil do nejisté dáli. Tak se dostal k Admetovi králi.
(V životě snad není chůze těžší nežli k nepříteli o přístřeší!) Admetos se nemstil, hostě chránil, dal mu průvod, když jej neubránil.
Ale moře v nezkroceném jeku proti němu vstavši na útěku loď mu k loďstvu athénskému hnalo, jež tak slavně pod ním bojovalo.
Prosbou, hrozbou plavce v moři širém zdržel mezi vlnobití vírem. Pak plul do Asie. Smutná změna! Vypsána tam přeohromná cena
pro toho, kdo Themistokla skolí. Však i tam se uchýliti volí, nežli aby doma na odplatu odevzdal se popravčímu katu.
Dopsal králi: „Já, jenž otce tvého vrátil od pobřeží hellénského, vlasti hájiv v nejtrapnější době, od svých stíhán utíkám se k tobě!“
Král se divil rozšafnosti jeho, dal mu města, hojnosť statku všeho. Ale když zas na Řeky se strojil, za to milou nadějí se kojil,
ochotně že k vítěznému boji propůjčí mu dobrou radu svoji. – A co Themistokles? Zůstal věrným vlasti své i pod nevděkem černým,
jenž mu srdce rozedíral bolně? Vypil jed – a skonal dobrovolně.
Cookies on Poetry Cove