Táhnout leta přes mou hlavu
jako k moři toky řek –
Jel jsem do vsi, v níž má matka
prožila svůj dívčí věk.
Lesy šumí, voda běží –
rosu srážím s travičky,
ke stavení, v kterém stála
kolébka mé matičky.
Plní se mi těžká hlava
vzpomínkami z dávných dob –
za horami v řadě hrobů
zmizel již i – matčin hrob.
Jenom její duše čistá
ozářená láskou svou
nepřestala svítiť na mne
jako zlatá hvězda tmou!