Vše koupil jí, co na očích jí viděl,
a sám to přines, aniž by se styděl.
Teď právě módní šat jí nese
a na dík její srdce se mu třese.
Však paní, zkoumavši to chvilku,
naň spustí hlučnou vyřídilku:
„Tvůj nevkus, věru nemá žádných hranic,
vždy volíš to, co nestojí už za nic!“
Dík takový – jakž by ho nedopálil?
„„Máš pravdu!““ – on hned ženu chválil –
„„už tenkrát jsem tak hloupý byl,
když jsem si – tebe vyvolil!““