Venkovan měl v Praze ňákou práci
a chtě zkusiť pověstnou tu láci
obědů, jak studenti je mají,
(což je ovšem vzácné lidem v kraji)
dával pozor, kam jdou hoši jaří,
soudě z toho, že tam dobře vaří.
Usadil se blízko dveří v koutku,
těše se už napřed na pochoutku.
Dostal polévky, však o nic více,
nežli na tři neb čtyry lžíce.
Bylo na něm viděť brzy,
že už ho to jaksi mrzí.
Po polévce přišlo modrooké,
děvče bujaré a útloboké,
masa nesouc kousek tenký, skrovný,
korrešpondenčnímu lístku rovný.
V okamžikové as době
měl to venkovan náš v sobě,
načež dostal kousek knedle.
Také ta v něm byla hnedle,
(tucet takových by snědl.)
Na to k placení se zvedl.
„Co jsem dlužen?“ ptá se. „Oběd celý:
polévka a maso, knedle v zelí –
šest a dvacet!“ zazní ze rtů děvy.
„Myslíte, že peníze jsou plevy?“
praví hosť, „vždyť já se nenajedl,
jsem tak hladov, jako když jsem sedl.“
Charitka mu odpovídá:
„U nás mnoho pánů jídá.
Nu a páni nesnědí tak lecco;
nad to ještě přidají mně něco.
Zaplaťte! mám málo času!“
„Tu to máte! Jděte k ďasu!
lepší brambory a krajáč mlíka;
to byl oběd jako pro vrabčíka.“
Děvě oči hněvem planou,
odpovídá touto hanou:
„Pro pár grošů! to jsou rány!
Nejídejte třešní s pány.“
Venkovan, jejž při tom chytla zlosť,
vykřiknul: „Teď toho mám už dosť!“