Přišla hvězda časně zrána
před samého světů pána:
„Už se nechci nechať viděť,
před lidmi se musím styděť.
Onehdy jsem v světle prostém
nad Karlovým stála mostem.
Kolem Vltavy – to bylo lidí,
že to hvězdy jenom zřídka vidí.
V tom tu jako ňáká kometa
letí vzhůru žhavá raketa;
najednou se v krásné hvězdy změní,
že to není ani v uvěření.
Mě to, pane Bože, ukrutánsky hnětlo,
že ti červi zemští mají lepší světlo.
Tato slova hvězda děla plačky.
Na to Bůh: „Jdi, bloude, to jsou jejich hračky!“