Jan Šelenberk z Kosti byl prchlivý pán,
jenž kovkopy trápil a trýznil;
ač rodem již hojný mu statek byl dán,
přec po stříbře lačněl a žíznil.
Dnes na svojím Hradisku vyděšen vstal:
dráb po třetí – po čtvrté – troubí,
by kovkop se úprkem do díla hnal
a pracoval v podzemním hloubí.
Vše marno! – Dráb v komnatu vběhnul a děl,
že z šachet jdou mrakové kouře,
že nedávno večer, když po Bečvě šel,
řeč zaslechnul o náhlé vzpouře.
A po chvíli kdosi zas přinesl zvěst,
řeč hořkou a smutného znění:
„Co pánovo pod zemí, zničeno jest –
a človíčka v osadě není!“
Pan Šelenberk vyskočil, vřela v něm krev;
„Ať osadu plameny zchvátí!“
Však přece se ukrotil hltavý hněv,
pán čekal, až lidé se vrátí.
Ti v Uhersku novou si zřídili ves.
Tot Megyer*) ji Maďaři zvali,
a v Zubří pak nikdy neštěkl pes,
jen větrové do děr se drali.
Kde stávala osada, vlní se lán,
a v lidu tam pověsť jde stálá,
že Hradisko v soumraku, obrovský pán,
v němž srdce jest tvrdá jen skála.
Kdo člověk, čti bedlivě ve knize knih
slov Kristových velebné znění,
jak milovat bližného káže se v nich –
a nad to nic ve světě není.