Táhne vojsko – zbraň se kmitá stkvěle.
Kníže Spytihněv sám jede v čele.
Pokoří se Radoš vypínavý!
Táhne vojsko – jako příval dravý,
vlní se, jak pole zlatoklasá. –
V tom se mihla žena prostovlasá.
Koně staví knížeti a praví:
„Mocný kníže, dej ti Pán Bůh zdraví!
Chudá vdova ruce k tobě zvedá,
práva proti příkoří si hledá.
Pomoz, pane, utlačené vdově!“ –
Spytihněv děl: „Budu pohotově,
počkej jenom, až se vrátím z boje;
kde je právo, tam je pomoc moje!“
„Ne tak, kníže! – volá žena kvapně –
kde hlad hostem, tam se čeká trapně.
Proto soudu neodkládej, pane!
Bude bitva, kdo ví, co se stane?“
Vece kníže nezachmuřiv čela:
„Prostá žena pravdu pověděla!“
Zastavil a soudil, přiřknul právo.
Pak jel na boj. – Provázej ho, slávo!