S plamenným svým mečem k rajské bráně
postavil se jasný anděl Páně.
Adam s Evou prchal v pusté kraje;
hlad a žízeň žhavou poznávaje,
se svým stínem po písku se ploužil,
po ztraceném ráji smutně toužil.
A s ním Eva, žena milovaná,
utíkala jako laňka štvaná
vzpomínajíc na ty krásné časy,
kdy Bůh mluvil laskavými hlasy
k jejich mysli. – Po všem bylo veta! –
Uviděl je, bludné tvory světa,
anděl Eloa, jak klesli mdlobou,
a že bylo líto mu jich obou,
prosil Boha: „Ulev jim, o Pane!“
A Bůh-láska pravil: „Nechť se stane!“
Smutní naplněni nadějemi.
Anděl Eloa se nesl k zemi
na perutích májového vánku,
Sen jim vdechnul do prvního spánku. –
Od těch dob, když tělo spánek sílí,
duch náš k ráji, jako motýl bílý,
volněji se vznáší, zbaven tíže,
tvůrci svému blíže.