Za dusného parna, za palčivé žízně,
doufaje, že dojde pohostinské přízně,
a že po své dlouhé, trampot plné cestě
oddechne si trochu v ohraženém městě,
dojel mudřec v noci ku zamčené bráně.
Bušil na ni hlučně, bušil na ni temně,
ale nebyl vpuštěn; lehl na tvář země,
nereptal a řekl: „Děj se vůle Páně!“
Podle něho sivá oslice mu stála,
při hrdle jí malá lucernička plála.
Zafoukl ji vítr: Nehody se množí –
ale mudřec zvolal: „Děj se vůle boží!“
Přišel lev a v čas, kdy mudřec ve snu chrápal,
na kusy mu jeho zvíře rozesápal.
Probudiv se, mudřec okem vůkol slídí –
pomyslil si: „Však Bůh všechno dobře řídí!“
V důvěře té šťastné dočekal se rána.
Však co vidí? V noci vyvrácena brána,
přepadeno město loupežnickou mocí,
meč a nůž v něm řádil v hrůzyplné noci;
a kdo nechán živý z mužů, žen a dětí,
s otrockými pouty vlečen do zajetí.
Zvolal mudřec, k nebi upíraje zraky:
„Velebím tě vděčně, Pane nad oblaky!
Co mně proti mysli odepřeno včera,
spasným se mi jeví za ranního šera!“