Když už padlo svaté město Memphis, odpočíval Kambyses, král perský – ukrutný a prudce popudlivý – na pavlači nádherného hradu,
dívaje se s královského trůnu. Hle, tam vyšel z komnat svojich předků, sehnutý a s hlavou spopelenou, Psammenit, král přemožený, jatý;
posadil se na schod nejdolejší, kolem něho bdělé byly stráže. Kambyses se díval s výše trůnu. „Odveďte ho – kázal – na předměstí,
nechce se mi viděť zajatého!“ – Učiněno po králově vůli. Psammenit byl veden na předměstí; tam si sedl u hrobu svých předků
a s ním mnozí vzácní Egypťané, posypavší popelem své hlavy. Mimo kráčel průvod pannen mladých v šatech otrokyň a s nádobami
na hlavách; jich řadu vedla lepá dcera krále Psammenita, nádobou jak ony obtížená. Zaplakaly panny hořkým pláčem,
kráčejíce před tváří svých otců; králova jen dcera neplakala, ale k nebi pozvedla svých očí. Lkali otcové jich šedovlasí;
nelkal jenom královský jich soudruh, ale mlčky hlavu k zemi klonil. Šel tam tudy průvod mládenecký, dva tisíce bez mála jich bylo,
výkvět celé staroslavné říše. Provaz každý na krku si nesl, ústa maje roubem uzamčena. A v jich čele ubíral se králův
syn též jdoucí k soudu krvavému. Rozléhal se nářek jejich otcův; Psammenit jen mlčky hlavu klonil ještě níže, ještě blíže k zemi.
V tom kmet jeden bělovlasé hlavy, nedávný hosť Psammenita krále, ostýchavě prosil ozbrojence o dáreček z útrpného srdce.
Hořce nad tím Psammenit král zplakal, bil se v hlavu, bolestivým hlasem volal druha z mládí jeho jménem, objímal ho, jasné slze roně. –
Zprávu o tom uslyšel král perský. Poslal pro něho a dal mu vzkázať: „Takto praví Kambyses, tvůj vladař: Dceru svoji viděls otrokyní,
syna viděls jdoucího vstříc smrti a to tebe k slzám nepohnulo. Proč jsi plakal pro tam toho kmeta?“ Odvětil král starý těmi slovy:
„Synu Kyrův! domu mého zkáza přílišnou je pro pláč mojich očí; nad přítelem vzplakati jsem mohl.“ – Lítosť pocítili perští páni,
kteří stáli u zlatého trůnu. Kambyses, muž kovového srdce, vstal a poslům ku pospěchu kyna, vrátil otci svobodu i syna.
Cookies on Poetry Cove