Vystoupil jsem na vrch hory, prudkou, ostrou, dlouhou strání,
stojim, žasnu, rozhlížím se. Jaké vzácné podívání!
Deset měst a na sta vesnic na dolinách vůkol leží,
bílé cesty vedou do nich, řeky k nim a od nich běží!
Na východě rýsují se hroty Tater na obzoru,
poblíž viděť Kněhyni, Smrk, Ondřejník a Lysou horu;
na severu Ostravsko se v čadivých svých dýmech kryje:
třicet tisíc lidských krtků zemí se tam zvolna ryje.
Za uhelným, černým plástem černoši se do tmy derou,
s lampou drátem opletenou v hloubi do předku se berou.
Smrt tam číhá v rozsedlině nenačatých ještě lomů
s mořem ohně, s tisícem svých v jeden výbuch spjatých hromů,
smrt, jež zžehá, trhá, tříští, rozmetaná těla mění,
že muž ženě, a syn matce poznatelným z hmoty není.
Jak to jinak v našich horách šumí, ševelí a svistí!
V miliardách štíhlých stromů, šišek, jehličin a listí!
Dýchajícím na výsostech kořeněnou vůni lesa
jásá duše v nekonečno od země až na nebesa.