Své syny Svatopluk dal svolat do ložnice. –
„Můj život brzo zhasne jako voskovice.
Vy milujte se, druh se držte druha! –
Tu svazek prutův utažený ztuha.
Jej chop se, Mojmíre, nechť praskne v lomu!“
„„To nejde, otče, nemám síly k tomu!““
„Ať láme druhý! Synu Svatopluku,
ty osvědč na něm pevnou svoji ruku!“
„„Má síla, otče, také nedostačí!““ –
Pak pokusil se ještě bratr mladší,
vším úsilím jej přelomiti chtěje.
Děl Svatopluk: „Nuž, tedy rozvažte je,
a lomte jednotlivě!“ To šlo hravě.
I řekl otec vážně, předvídavě:
„Tu, dítky milé, před očima máte,
že, svorni jsouce, všemu odoláte.
Však kdyby rozbroj rozdělil moc vaši,
pak přijde zkáza, jejíž stín mne straší,
stín dlouhý, černý budoucnosti bědné:
Ó buďte, synové, vždy vůle jedné!“