V hostinci „U slona“
seděl on i ona.
On si jí ztěžoval na lásky muku,
pokradmo líbal jí bělounkou ruku,
nazval ji poupětem, nazval ji vílou,
kteráž ho spoutala čarovnou silou.
„Lhu-li, ať ku trestu nebe se zmračí!
Pokavad hranice světové stačí,
není té bytosti, která by tobě
krásou se rovnala v mladosti zdobě;
není jí na zemi, není jí v moři,
není jí v slunci, není jí v zoři.
Ty jsi ten nejčistší lyryky pramen,
lučina citů a toužení plamen.
Jakým tě jmenovať slaďounkým jmenem!?
Nad tebe není, leč –
(Při této extasi u stolu stane
sklepník a ptá se :) „Co ráčíte, pane?“
Hovězí s křenem!“