Přes práh z domu na studie
odcházel jsem, chlapec malý –
Není divu, že mi slzy
spod brvami vybíhaly.
Do světa a k cizím lidem!
Ve chvílence, než se jelo,
matička mne políbila,
požehnala křížkem čelo.
Předvídala, tušila snad,
tisknouc ruku s dárkem v dlani,
že smrt chladná, nelítostná
v úkrytu již číhá na ni?!
Tušila snad, matička má,
držíc hlavu u mé hlavy –
že se navždy rozcházíme
jako Svratka od Sázavy!