U postele láhvičky a prášky,
na čele pot velký jako hrášky.
Tak tu vidím ležeť ševce Šídlo,
jemuž nechutná už žádné jídlo.
Pán bůh popřej jemu v nebi stánku!
Zde na zem sedal na verpánku,
na něm šil a pil a zíval.
Ve všem, chudák, smůlu míval;
ba někdy i ve úkropu
pozoroval tmavou její stopu.
Potěhem on u patřičné míře
pasoval své kluky na rytíře.
Teď tu hyne. Slyšte jen, jak heká;
smrt už na tu jeho duši čeká.
Nebude víc dobrou kůži voliť,
přestal, chudák, pevné dratve smoliť.
Jakmile on sejde z toho světa,
po dobrých už botách bude veta.
A co stálého nám dá ta příští doba?
Boty budou samý lak a zdoba,
kterouž krvavě my budem platiť.
Pak i kramflek bude možno ztratiť;
kůže počne pukať jako skály,
časem pro to přestanou i bály,
neboť ten, kdo jemnou botku nosí,
po prvním by tanci zůstal bosý.
On však, to byl řemeslník jiný,
pro pevnosť a vytrvalosť činný.
Kdy as po něm vydaří se druhý?
Ach, už bledne! – Už je celý tuhý!
Zalkej, matko země, ve hlubinách,
větrem rozekvil se po dolinách!
K zemi snášejte se mraků sbory
aby smutkem halily se hory.
Ptactvo, zanech veselého zpěvu.
Hochu, opusť milovanou děvu,
abys toho k hrobu doprovodil,
v jehož práci k muzikám jsi chodil.
Nechať všecko volá v jednom chvění:
„Již ho není! Běda! Již ho není!“
My pak, jak se na křesťany sluší,
modleme se za tu jeho duši.
Nechať opěván je každým pěvcem,
bylť on posledním a dobrým ševcem!