Dobouřila běsná bitva!
Zbyly její stopy.
Padlí leží jako ve žních
mandele a snopy.
Noc se snesla na bojiště.
Chvilky nelze ztrácet!
Čas je sbírat poraněné,
nedat vykrvácet!
Odnášejí zmrzačené,
k sténajícím běží –
Zkoumá se, kdo ještě dýše
z těch, co kolem leží.
Kopají se velké jámy
na hromadné hroby
mladým, silným, statným mužům,
obětem své doby! –
(Mrtvý vojín pro živé jest
nebezpečným tělem!)
Do šachet se kladou šmahem
přítel s nepřítelem –
bez rakví a těsně k sobě,
pokud stačí míra.
Nerůzní tam stupeň, statek,
vzdělání neb víra:
pán i nepán pod lopatou
stejný osud sdílí.
Na všechny se klade stejně
z vápna rubáš bílý.
Nechť si matka vyrve vlasy
zoufalá a bledá –
co má země uzavřeno,
toho zpátky nedá!
Nenajdou míst příbuzní, až
pátrat po nich budou;
kost a kouli vyorá jen
oráč pod svou hrudou.
Zamyslí a zadumá se
člověk na té líše,
kde sloup slávy sobě zřídil
rozmnožitel říše!