„Pověz, brachu, proč tak smuten chodíš,
po samotách bloudíš, sám si škodíš,
u veselých nikde nejsi hostem?
Umoříš se duševním svým postem!
Co tě tísní, svírá, tlačí?
Pověz, co to značí?“
„V bouřích duše, ve vichřici stesků
nemám hromů, nemám žhavých blesků
rozbit otroctví, jež v masce nové
svobodou a volností se zove,
přesvědčením prodchnout mysl každou,
války výbojné že jsou jen – vraždou!
Modlíme se: Odpusť naše viny,
jakož i my – – Rouhači jsme, lháři
s farisejským pokrytectvím v tváři! –
Ukřižovaný! Tvá láska čistá
nemá u nás místa!
Co náš pokrok! – Výzkum divy činí,
z něho prýští vzácná dobrodiní;
srdce však – a není to řeč smělá! –
lační po zisku, jsou zatvrzelá,
hýření a přepych žijí z nouze –
křesťany jsme podle jména pouze!
Je snad čáka, že se proud ten změní?
Není, dosud není! –
Lodí lidstva pohazují bludy,
kapitáni nevědí, kam kudy!
Praská stěžeň, trhají se trámy! – –
Pane, zůstaň s námi!“