Dvé let král Sardanapal již se brání. –
Co platno úsilí a namáhání?
Bál na Ninive okem hněvným sálá,
a Mylitta, jež vždy se libě smála,
tvář zahaluje. Problysknou-li mrakem,
zří hvězdy strnulým a smutným zrakem.
I z letu ptactva kněží zkázu hlásí.
Ba i ten Tigris se zrcadlem krásy,
v něž vnímal obraz Ninive a nebe,
teď hradby podmílá a hltá v sebe.
„Smrť nad porobu!“ – volá Sardanapal –
„Jdi každý domů a své lože zapal,
ať všechno s námi zahyne a shoří.“ –
Již tone město ve plamenném moři,
v němž vítr jako šílený se vzteká,
vře země žárem, svítí do daleka. – –
Jen trosky zbyly – roste na nich tráva. –
Tak padlo Ninive i jeho sláva!