Zlá Karthaginské z Říma stihla rána.
„Když chcete mír, buď zbraň nám odevzdána!“
Dí velitel, a Pun ji smutně skládá. –
Jsou bezbranni. Teď Říman dále žádá:
„Ven z města všichni! Dvé mil od přímoří
buď vaše sídlo!“ – Tak se nepokoří!
To bouří krev! – Chrám na dílnu se mění,
a dnem i nocí hlučí kladiv hřmění,
a ve brusírnách těžké meče syčí;
kmet kove zbraně, jun se s nimi cvičí,
a ženy, které z poupat v růže kvetou,
své dlouhé vlasy na provazy pletou. –
Dvě plná léta tuhý odpor kladli,
jak lvové stáli, jako lvové padli,
když osud děsný se smrtí je váže.
Kout každý hájen do poslední páže,
a sedmnáct dní celých živen spoře
dul vítr zhoubný v plamenité moře,
jež slavnou v dějích bylo Karthaginou.
Až dosud plavci, když tamtudy plynou,
šlou pozdrav svůj, kde město v lesku zoří,
jak sídlo rajské, stálo na přímoří.