Obletělo černé ptáče domácí mou střechu,
ztratily se sny mé sladké, jako rosa v mechu,
pohynuly touhy moje na trnitém zcestí,
zapadlo mi do propasti usměvavé štěstí.
Vane zima mrazným dechem přes mohyly klidné –
smutné srdce v ňádrech mojich na kus ledu stydne.
Ach to srdce bývávalo bujaro a vřelo,
celé lidstvo k ideálům rozehříti chtělo;
doufalo, že písní, která dechem lásky dýše,
jako foenix z rumu vzletí do hvězdnaté výše.
Vane zima mrazným dechem přes mohyly klidné –
smutné srdce v ňádrech mojich na kus ledu stydne.