O zívání.

Mnoho lidí na tom světě znám, kteří dosud nelíbali dam, kteří, lnouce jenom ku mlíku nekouřili ani doutníku;

znám i dívky, tance sokyně, málomluvné, staré hokyně. Vše to znám, ba znám i víc, příkladů bych podal na tisíc;

to však nevím, kde by ten se vzal, kterýž jaktěživ by nezíval. – Pokud věda před věrou se sklání, vyznal se už Adam ve zívání.

Víme o něm, že se velmi nudil, než ho tvůrce ze sna zbudil, v kterémžto mu z žebra vyňal kosť, by mu Evu stvořil pro radosť.

Tím však Bůh se minul svého cíle: v manželství je teprv dlouhá chvíle. A tak, sotva minul krátký čas, zíval Adam jako prvé zas.

Potomci se po něm vydařili, neboť chytlavé prý hlavy byli. A tak zívání to z ráje vniklo do měst, vsí a v háje.

Nyní zjevem pravšedním to bývá, že se v jistých okolnostech zívá. Abych dotvrdil to zcela rovně, dím, že se tak děje ve sněmovně,

kdežto frásemi o blahu říše hází se jak pérem, když se píše. Také v přednáškách to zvykem bývá, že se vůči profesorům zívá,

buďže táhne s paragrafy v pole, aby odpůrce se octnul dole, neb že s vykládáním klasiků nadělají tolik caviků.

Dále o tom pochybnosti není, že se zívá nejvíc k vůli čtění, neboť je to věru bez míry jaké se teď tisknou lektyry.

Do veršů se holá prosa vkládá, každý o své lásce písně skládá, nivy poesie suše jako seno. Tím je zívání tak rozšířeno,

že i při mém povídání dáváte se do zívání. Končím, abych nezíval i já.