O vodě.

Voda arci všem je známa ne méně než režná sláma. Tím však ještě dokázáno není, že je vyloučena z přednášení.

Pravě naopak. Věc důležitá tuze ráda zalichotí mladé Muse a s tou tedy ve shodě mluvit budu o vodě.

Mimo prádlo, koupání a mytí slouží voda ponejvíce k pití; při čemž ale třeba rozeznávať, jsme-li povinni plat za ni dávať,

jak to bohužel až často bývá, když ji lejou do vína a piva. Je to vody charakterním tahem, že v ní rozpouští se všecko šmahem,

zvláště v barvené – a div to není – zmizelo už mnohé, značné jmění. Člověk, k vodě obrativ pět smyslů, užívá jí hojně ve průmyslu.

Voda s hůry nebo z dola točí velká, mlýnská kola. Na poštách ty všelijaké káry odstranila vlivem letné páry.

Ba, jak denní zprávy dokazují, vody lid i za svět dopravují, neboť komu voda do bot tekla, skočí v proud a je u brány pekla.

Takto obyčejně dopravují řeky. V Anglicku však přede věky bratr králův – na mou víru – topen byl v malvazíru.

Pohříchu, že poskytují dějiny takového utopení příklad jediný. Pak je – a to není k ocenění – voda hlavním živlem ve umění.

Poesie, první toho rodu, za předmět si ráda bere vodu; ne snad, že by ruce veršorobné na pivečko zřídka měli drobné,

nýbrž jedině a pouze pro to, že to pěvcův svaté motto: ceniť slzu ve děvině oku víc, nežli světy ve široku.

Co by básníkům as napadlo? kdyby neměli to vodní zrcadlo, v němžto hvězdy rendezvous svá mají, v němžto vodníci se probíhají,

a kam rusaličky lepolící lákávají srdce milostící. U čeho by dívky sobě naříkaly? Kde by lásku milenci si přisáhali?

Konečně pak – a to mnoho platí – jakou deklamací, milí zlatí, bych Vás této chvíle mořil, kdyby nebyl pán Bůh vodu stvořil?