Tak děl stařec, který posly vedl. –
Nežli Přemysl si na kůň sedl,
a se vydal na svou cestu novou,
zatknul v zemi otku ořechovou,
vece při tom: „Zroste-li tu stromem,
bude požehnání nad mým domem,
rozvětví se rod můj k slávě, moci,
jako slunce vzcházející z noci!“
Pravdu věrnou Přemysl si věstil,
když svou otku na ornici pěstil.
Stalo se, co bylo nevídáno:
Na poli, jež „královským“ pak zváno,
vzrostl ořech mohutného kmene
z půdy Čechům povždy drahocenné.