V čas, kdy slunce plálo žhavě,
Nuširvan, král nedočkavě
z lovu jel,
tuze trapnou žízeň měl.
Dojeli až ku jabloni.
Na větvích se k cestě kloní
jablíčka všem očím vnadná.
Od žízně je pomoc snadná!
K osvěžení jich si přál
vedrem unavený král.
Družina, jež při něm byla,
toho hned se domyslila,
k jabloni si poskočila;
ani jeden z žízně, z hladu
nezůstával o krok vzadu,
vždyť jim ani nepřipadlo,
že by se tím komu kradlo.
Král však přísně zvolal na to:
„Vlastnictví je všude svato!
Ctíť je nutno i v čas nouze!
Kdybych neptal se, a pouze
jablíčko si jedno vzal,
byl bych as uhlídal,
že by mnozí ještě dnes
poplenili celou ves!“