Zmítá moře lodí Noemovou –
Havran, jehož slíditelem zovou,
puštěn hledat břehů spasné země;
nevrátil se, zhynul kdesi v temně.
Puštěn sokol, letoun bystrozraký,
ale země nedohlédnul taky,
navrátil se jako k dotvrzení,
pevné půdy na světě že není.
Krahuj po něm poslán, o němž praví,
že má jakýsi dar předvídavý;
lehkým letem proletoval mraky,
jistoty však nepřinesl taky.
Noe zasmušil se převelice.
Vyletěla bílá holubice,
přes širokou, nepřezírnou vodu
nesla se jak šipka ku východu –
Olivu tam našla z vody čnící,
větvičku z ní nesla zvěstující
blízkosť země. Noe blažen, pravil:
„Hospodin nás bludné pouti zbavil.
On, jenž čistou, tichou holubici
nad vodami vedl ku větvici,
pokorným své cesty znáti dává,
těžké věci jimi vykonává!“