Ve tři čtvrtě na desátou
loučil se Jan se svou Hátou:
„Dobrou noc! A krásní snové
oblétejtež duši tvoji;
ať ti k čelu andílkové
lilie a růže pojí!“
To řka, podával jí ruku.
„Zas mi děláš v srdci muku?!
Dej si na čas, potěš milku,
počkej ještě aspoň chvilku.
Či snad se ti stýská po opici?“
„Nemám dnes co dáti domovnici!“