Na těch horách běda stonať... Člověk může třikrát skonať, než se dočká lékaře nebo pana faráře. –
Na dědině u Koukala žena moc se rozstonala; padla na zem, byla v mdlobě, aniž mohla přijíť k sobě.
Hned to po vsi kolovalo. – Přiběhla sousedka Nána: „I pro pět ran Krista pána, co se to, pantáto, stalo?
Oč, že jste s tou dobrou duší nenakládal, jak se sluší? Hřích byste měl, hřích k neodpuštění, neboť nad takovou ženu není!“ –
Chudák muž je celý dišperát, zaklíná se, jak ji mě vždy rád. – Koukalová probere se trochu, šeptá: „Franto! – pojď sem, milý hochu! –
Vím, že umru do večera – jeď do města pro pátera. Ach, to se mi hlava točí!“ Na to zas zavírá oči.
Franta zapřáh v malé chvíli, měl co jet tam dobrou míli. „Do města je kousek světa,“ míní starostlivá teta;
„než se s velebníčkem vrátí, může nebožkou se státi. Však to Bůh nezapovídá – ať ji někdo vyzpovídá.
Koukale, mějte se k tomu, my na chvíli vyjdem z domu.“ Odešli a blízko stěny klekl Koukal vedle ženy,
uchystal se k poslouchání, dal jí svaté požehnání. Žena na svou duši dbala, ihned se mu zpovídala;
jmenovala mnoho hříchů: zavisť, hněv i zlosť a pýchu. Najednou se pozastaví. – „A co ještě?“ muž jí praví.
„Milý manželi a táto! Snad se pamatuješ na to – –“ „Nu jen ven s tím! Což jsi děcko? Pověz mi to pěkně všecko
neobalenými slovy, jako panu páterovi.“ – „Já jsem – odpusť! – já jsem, muži milý, tenkrát, když jsme se tak povadili –
ale mužíčku, já se to bojím říc’!“ „Nic se, milá ženo, neboj – co je víc: já se u Boha za tebe vložím – vždyť jsem tu, jak víš, na místě božím.“
„Když to tedy všecko vyznať musím: já jsem – tehda měla – s Tondou Rusým...“ „Cože? Jak že?!“ A již míří pěstí. „Ne – ty jedna, to je tvoje štěstí:
dostala bys – ani nedoložím – nebýť tu dnes já na místě božím!“
Cookies on Poetry Cove