Jednou jeden farář jarý
žil a tučněl od své fary;
neměl přátel, jako jiní,
vzal si cizí hospodyni
bez kanonického stáří,
říkali jí: „hezká Máří“.
K tomu tedy farářovi
přijel kdysi Dr. Nový,
přítel z mládí, na návštěvu.
Uviděv tu mladou děvu,
faráře měl v podezření,
že s ní svoji vlídnosť mění.
Farář však ho ujišťoval,
že se vždycky řádně choval;
to prý že mu nenapadne
ani ve snu ani za dne. –
Doktor odjel. V krátkém čase,
vraceje se, zajel zase
ku příteli farářovi.
Kuchařka ho vítá slovy:
„Ne, to od Vás hezké není,
přivésti mne v podezření.
Stříbrnou jste naběračku
vzal, ji zvoliv za svou hračku.
Všechno všudy shledala jsem,
naběračky nenašla jsem;
farář měl ji na památku,
ode mne ji dostal k svátku.“
Na to doktor: „Paní milá!
což Vás pranic netlačila?
Stlala jste své lože stěží,
neboť tam ta lžíce leží.“