Jednou šli dva hoši spěšní
kolem stromů plných třešní;
dostali chuť na ně velkou,
ale měli kapsu mělkou.
Starší praví: „Milý brachu!
zkusíme to beze strachu;
máme sic jen zlatý v celku,
ale napálíme selku.“
Na ta slova bez prodlení
vstupovali do stavení.
Selka právě prádlo prala,
zdvořile je přivítala,
jak to bývá v řeči prosté:
„Co nám nesou vzácní hosté?”
Odpovídá jí hoch smělý:
„Právě jsme se dověděli,
že vy třešně prodáváte.
Nuže, zač nám jednu dáte?“
Selka vece: „V našem statku
za strom dostáváme zlatku.“
Hoši strom si vykázati dali,
selce zlatku za něj odevzdali.
Jeden zůstal, druhý v malé chvíli
ze sousedství nesl sekeru a píly.
Oba hned se k tomu měli,
jakby skáceti tu třešni chtěli.
Selka, jak to uviděla,
všecky třešně dáť jim chtěla,
co jich roste na tom stromě
a co má jich natrháno v domě,
aby jenom třešně nekáceli,
řkouc jim: „Copak byste z toho měli?“
Také zlatku vrátila jim spěšně.
Hoši tedy otrhali třešně,
a když najedli se, jak se patří,
zmizeli jak ve hlubině kapři.