Před trůn Šalomonův z chudé chatky
k soudu vstoupily dvě mladé matky.
První řekla: „Veleslavný králi,
jehož věhlas každý všude chválí,
vyslyš nás, a posuď ze své moci!
Pospolu jsme spaly. Této noci
zalehla své dítě tato žena;
z bázně pak, že bude zahanbena,
ve spaní mně na ruku je dala,
moje živé sobě za ně vzala.
Poznala jsem podvod teprv za dne.
Nechť trest přísný na hlavu jí padne!“ –
Děla druhá: „Lež je, co tu pravíš!
Doufáš, že tím potupy se zbavíš?
Dítě živé to je dítě moje!
Ty, ty sama zalehla jsi svoje!“ –
Tak se přely před očima krále,
obě na svém zůstávaly stále;
nebylo by konce takým řečem.
Král dal zavolati kata s mečem.
Dostavil se kat, a král mu velí,
ať to živé na dvě půle dělí.
Vzkřikla matka v zoufalosti tklivé:
„Zadrž, pane; jí dej dítě živé!“
Ale druhá řekla: „Nechť se stane,
jak jsi právě ustanovil, pane!“ –
Šalomoun král vece neprodleně:
„Živé dítě patří tam té ženě!
Jí buď dáno, nebo v meče kmitu
poznal jsem ji z mateřského citu!“